...aneb jak to doma připravit?
Než začnete číst, představte si sebe ráno v situaci jako na obrázku…
Vy víte, že tam nahoře něco je… cítíte to… sbíhají se Vám sliny…
Teď si představte být v takové situaci každé ráno, min. 3 roky v kuse… Kde jsou všichni?!... Já chci svoje kafe!!!...
A teď si představte být v takové situaci 3 roky každý den, celý den…
Už chápete, období „JÁ SÁM!“? ;)
No ale co s tím?
Tak přesně v tomhle pomáhá přístup Marie Montessori a tzv. připravené prostředí.
A co že to je?
Termín „připravené prostředí“ označuje prostor (doma, ve školce, venku), ve kterém dítě naplňuje všechny své potřeby, adekvátně věku, a to ať z hlediska fyzického, tak emocionálního, s cílem maximalizovat plný potenciál učení a vývoje. Je základem pro fungování principů filozofie M. Montessori.
Dítě se v připraveném prostředí může volně pohybovat, zkoumat, činnosti opakovat podle svých potřeb, proto je potřeba ho připravit tak, aby bylo zároveň bezpečné. Jen pocit bezpečí a důvěra rodiče dává dítěti svobodu zkoušet nové věci a víru, že to zvládne. Jedno nefunguje bez druhého.
„Neexistuje přirozené prostředí, do kterého zapadá dítě, protože dítě se rodí do světa dospělých.“
... proto je úlohou dospělého vhodné prostředí pro dítě připravit. Dokud jsme všichni žili někde v buši, nebylo potřeba toto řešit. Většina aktivit probíhala na zemi, kam dítě vidělo a necítilo tedy vůbec žádné zábrany v přirozeném učení. Děti byly přirozenou součástí rodiny a rodina součástí komunity. Děti byly všechny spolu. Mladší se učily od starších a starší se staraly o mladší, a tím se zase učily ony. Silnější dospělí a děti pomáhaly slabším; nejslabší umírali pro zachování rodu silnějších. Nebylo potřeba nic připravovat. Toto bylo přirozené učení.
Dnes už děti v takovém prostředí nežijí, ale mozek je nastavený stále na tento způsob učení. Proto bychom měli vymyslet, jak to udělat, aby nám děti opět koukaly pod ruce a měly vše na dosah.
Montessori ve svých knihách píše: „...kdyby tyto maminky doma pro své dítě připravily prostředí, které by odpovídalo jeho výšce, jeho energii a jeho psychickým schopnostem, jejich dítě by bylo svobodné ...“
A jak by takové prostředí mohlo vypadat doma?
Obecná pravidla jsou:
Prostor
Velikost
Zkrátka aby se v místnosti dítko cítilo jako doma. Čím mladší je, tím méně prostoru potřebuje. Ve velké posteli se dítě může cítit ztracené a naopak malý pokoj může předškoláky burcovat k agresivnímu chování. Proto je jim často lépe venku a miminka mají ráda hnízdečka nebo hacky.
Množství věcí
Všimli jste si, že čím více mají děti hraček, tím méně si s nimi vlastně hrají? Prostor by měl být světlý a čistý, bez zbytečností, které dítě nepoužívá. Takové věci je lepší odstranit z dosahu; zavřít do skříně.
Barvy
Barvy výmalby jsou ideální v pastelových tónech. Obrázky na zdech by měly být v úrovni očí dítěte.
Zvuk
Co se týče zvuku, je třeba zajistit, aby se v prostoru neodrážel, tedy nezesiloval. Přemíra hlasitých zvuků vede k přílišné stimulaci a může zesílit neklid a emoce dětí. Pokud se dítě právě nedívá na pohádku, je lepší telku vypnout a nepoužívat ji jako hlasitou kulisu.
Nábytek
Ten by měl být velký tak akorát pro dítě, adekvátní k výšce dítěte. Je světlý, lehký a omyvatelný, funkční a kvalitní, police jsou otevřené. Dítě by mělo mít vždy možnost samo se obsloužit, pokud to potřebuje. Doporučuji umístit schůdky nebo stupínek min. ke dřezu, umyvadlu a kuchyňské lince nebo najít způsob, jak dětem zpřístupnit vodu pro umytí se samostatně (od určitého věku) a možnost podílet se na práci v kuchyni. Protože se v tom všem ale musíte cítit dobře i Vy, vymyslete to tak, aby to bylo i pro Vás přijatelné. Jak jsem psala výše, dítě potřebuje nejen pocit bezpečí v připraveném prostředí, ale i důvěru rodiče. Dítě zvládne vše, ale udělá jen tolik, kolik mu sami dovolíme. Sledujte, co Vám vadí, a snažte se najít způsob, jak to zvládnout společně. Na toto téma dělá např. moc hezké semináře Irča Kubantová z www.montessori-praxe.cz.
Materiál nebo chcete-li hračky
Aktivity ke hře a práci pro děti mají být na první pohled atraktivní, uspořádané. Klekněte si na kolena, nebo i lehněte na zem a rozhlédněte se po místnosti, co vidí vaše dítě? Je to přehledné? Uspořádané? Anebo je nejzajímavější támhleten kabel, co čouhá od lampičky na stole?
Všechny aktivity jsou uspořádány shora dolů anebo zleva doprava od nejjednodušších k nejsložitějším, od konkrétních k abstraktním
(např.: skutečné ovoce → model ovoce → obrázek ovoce → obrázek ovoce se jménem ovoce → slovo - jméno ovoce).
Materiál, který je k dispozici, musí být dětmi aktivně užívaný a kompletní. Pokud děti s materiálem nepracují, je čas ho obměnit. Pokud materiál není kompletní, je nutné jej vyřadit.
Při přípravě svačinky se dítě učí zvládnout úkoly každodenního života (v Montessori slovníku se používá termín „praktický život“) – např. umýt, oloupat a nakrájet ovoce, prostřít stůl, samostatně se najíst, umýt a utřít nádobí, pověsit utěrku, zamést či umýt podlahu. Děti používají porcelánové nádobí a skleněné sklenice a džbánky. Je potřeba, aby se naučily důsledkům nesprávného zacházení s věcmi. Chápu Váš strach, že se nádobí rozbije nebo, že se dítko může (a nemusí) pořezat, ale dítěti tak dáváte zprávu jedinou: „Že věc za pár korun má větší váhu než Vaše dítě; že mu nevěříte, že to zvládne“. Strach je Váš. Ale tím, že dětem budeme pomalu předvádět, jak se s věcmi zachází, budeme společně získávat důvěru jeden v druhého a postupně může dítko takto převzít odpovědnost samo za sebe. Právě proto je dobré mít pro děti opravdu funkční nástroje ve velikostech vhodných do jejich malé ručky (košťátko a lopatku, hadřík, žínku…).
Role rodiče (průvodce)
A to je právě naše role v již připraveném prostředí. Dospělý svým chováním vede dítě ke správné manipulaci s nábytkem a s předměty, které jsou dítěti k dispozici. Dospělý má odpovědnost za to, že je prostředí, vybavení a pomůcky v perfektním a čistém stavu a že je prostředí útulné, příjemné a krásné. Rodič učí dítě svým příkladem, proto chceme-li, aby prosilo; prosme ho. Chceme-li, aby děkovalo, musí i nás vidět děkovat jemu i ostatním. Pokud nechceme, aby křičelo, nemůžeme na ně křičet. Jednoduše platí…
Chcete-li mít doma malého Dalajlamu, musíte být Dalajláma ;)
Kde tedy začít?
Klekněte si v každé místnosti, kde se Vaše dítě pohybuje, na kolena a podívejte se na svět očima Vašeho dítěte. Vezměte si blok a tužku a zapište si, kam všude nedosáhne, co všechno ho zajímá a nemůže na to ani vidět, natož pak si to vzít. Tím Vám vznikne krásný ToDo list toho, jaké všechny překážky odstranit. Pak se zamyslete nad tím, jak to ale máte Vy. Co Vám ještě strach dovolí zpřístupnit a co ne.
Nemá totiž smysl dítku zpřístupnit vodu a pak na ně křičet, že ji vylévá. Ono to nedělá schválně s cílem nás naštvat. V daný moment dělá úplně to nejvíce nejlepší, co mu kapacita v danou chvíli dovoluje. Pracuje s vodou! Hraje si s vodou! Přelévá, rozlévá, cachtá vodu! Moc se snaží – a dělá to, jak nejlépe umí - a nechápe křivdu našeho nesouhlasného křiku. Pokud nezvládneme cachtání, musíme se smířit s tím, že nemůžeme plně nasytit potřebu dítěte. Co ale můžeme je vymyslet okolnosti, kdy nám cachtání vadit nebude (igelit na zem, hra ve sprchovém koutu, omezené množství vody...). Je nutné být ztotožnění s tím, že dítě naloží s vodou dle svých senzitivních období, ne nutně dle našich očekávání. Vždy je lepší žádná nemít, abyste nebyli zklamaní.
A právě toto je ta cesta:
- Zjistit, kde jsou bariéry
- Odstranit ty, které zvládnu
- Činnosti, které dítko vyžaduje a já z nich šílím, vymyslet tak, aby je mohlo dělat a já z nich nešílel/a
Valina
Supervize: Irena Kubantová
