Význam pozorování v montessori prostředí

Občas slýcháme, že nějaké dítě není žádnou pomůckou nebo hračkou vůbec zaujato, jenom s ní hází. Jindy vyslechneme, že dítě udělá nepořádek, je protivné a pokouší trpělivost. Také se setkáváme s názorem, že dnešní výchova je příšerná, protože už malé dítě je schopno bít rodiče. Často slýcháme od “samozvaných rychlých soudců” co bychom s tím, jako rodiče, měli dělat. Tato kritická prohlášení jsou často založena na absenci elementárního prvku montessori přístupu a tou je právě pozorování.

Pozorování, neboli observace, je jedna ze základních metod vědeckého zkoumání. Je to soustavné, plánovité, smyslové vnímání skutečnosti, kterého cílem je odhalení souvislostí a vztahů. “Metodo Montessori”, jak ji nazývají Italové, vznikla díky výjimečnému pozorovacímu talentu lékařky Marie Montessori. Pozorování je tedy esenciálním prvkem v montessori přístupu. I když je pozorování vědeckou metodou, neznamená to, že ten, kdo nemá akademický titul nemůže být dobrým pozorovatelem. Každý, kdo má alespoň nějaké zdravé smyslové orgány může, když chce, pozorování rozvíjet.

Jak to probíhá?

Pozorování ve vědě se dělí do mnoha kategorií, ale v montessori prostředí rozlišujeme pozorování nepřímé, pozorování přímé a pozorování sebe - sebereflexe.

Pozorování nepřímé, tzv. pracovní pozorování

Je to pozorování nesoustavné, přerušované, v průběhu činností běžného dne, kde si všimneme jednotlivé úkazy nebo informace. Můžeme si je zapsat, zapamatovat. Nedíváme se přímo a nerušeně, bližší souvisloti nám mohou uniknout.

Pozorování přímé

V tomto případě je našim cílem pozorovat dítě všemi smysly soustavně, nepřerušovaně. Nenápadně. Do jeho činnosti nezasahovat, jenom v případě jeho ohrožení. Udělat maximum pro to, aby nás dítě nevnímalo, nevědělo, že ho bědlivě sledujeme. Tohle uvědomění totiž může (nemusí) změnit chování pozorovaného objektu. Když máme na pozorování více než jedno dítě, sledujeme každé zvlášť, pak jako skupinu. Užitečné je podmínky co nejvíce standardizovat (přibližně stejná doba dne vzhledem k režimu dítěte, brát ohled na prostředí, změnu prvků v prostředí). Ze začátku pozorujeme kratší dobu, trénujeme vlastní koncentraci. Můžeme si psát drobné poznámky. Důležité je psát jenom to, co vidíme. V daný moment nehodnotit. Nemusíme psát všechno. Stačí si udělat záznam při změně nebo nové informaci, které jsme si všimli. Nekteří z nás nebudou psaní potřebovat vůbec, nekteří ho budou moct po krátkém tréninku odložit. Snažíme se popisovat jenom to, co vnímáme vlastními smysly. Nic si nedomýšlíme. Zapomeneme všechny minulé zkušenosti s pozorovaným objektem. Jsme ve zcela nové jedinečné situaci.

Pro názornost uvedu příklad: https://youtu.be/EYU9ttn7jrQ

Video:

Pozorujeme dítě neznámého věku a pohlaví, jak loupe skořápku slepičího vajíčka, dáva do mističky k tomu připravené. Skořápku pojmenovalo. Pokaždé, když skořápka spadne, zvedne jí a dá do mističky. Dítě drží vajíčko v levé ruce, loupe pravou rukou. Vidíme používání pinzetového úchopu. Ruce na chvilku vystřídá. Pracuje zaujatě, trpělivě, soustředěně a nerušeně. Na závěr zkontroluje, jestli je celé vajíčko oloupáno.

“Dítě, které se soustředí, je nesmírně šťastné.”

Maria Montessori

Pozorování sebe - sebeuvědomění a sebereflexe

Stěžejním faktorem pro pozorování je připravenost pozorovatele. Tuto připravenost si můžeme rozdělit na osobní a teoretickou.

Teoretická připravenost

Pozorovatel má o pozorovaný objekt úpřímný zájem. Do pozorování se nenutí - “měl bych pozorovat”, ale je vnitřně motivován pro studium objektu, v tomto případě studium psychomotorického vývoje člověka. To mu zaručí lepší koncentraci. Co to je, jaké má objekt vlastnosti, za jakých podmínek se mění, co a jak ho ovlivňuje v dalším vývoji, jak proměna probíhá, co je obvyklé a co je neobvyklé. Výsledek vlastního pozorování porovnáváme s nastudovanými fakty. Když bychom pozorovali a nevěděli co máme nebo nemáme pozorovat v daném období, tedy neměli informace, mohli bychom přihlížet něčemu, co je v rozporu s žádoucím stavem. Nejde o to, zda je naše dítě napřed nebo pozadu, nebo jestli je naše dítě klidnější, když se vzdálíme, než dítě kamarádky. Potřebujeme odlišit, zda pozorované je jen individuální odlišnost, která je přirozená, nebo jde o něco významnějšího a bylo by vhodné kontaktovat odborníky. Je to určitá reference. Když se jako laici pustíme do čtení odborné literatury a vědeckých studií, měli bychom být pokorní a nesoudit hned sebe, dítě nebo okolí, protože nemáme dlouholeté vědomosti a zkušenosti v dané problematice. Může nám chybět nadhled.

“Ačkoli se poznatky vývojové psychologie dotýkají života každého člověka i jeho blízkých, většina lidí má o vývojových zákonitostech spíše povrchní znalosti. Myšlení lidí bývá ovlivněno různými mýty, zkreslením a neplatnými teoriemi, které vznikaly v určitém historickém kontextu. Neznalost vývojové psychologie způsobuje, že mnoho osob kritizuje, odsuzuje, případně trestá chování a projevy běžně se vyskytující v určité vývojové fázi: dětské afekty, agresivitu a sebestřednost, lhaní u dětí předškolního věku, revoltující teenagery, naivitu mládí, pracovní výkonnost a ambice středního věku nebo pracovní výkonnost či sexualitu ve stáří. Vzpomeňme si na mediální kritiky projevů dětské sexuality ve školce nebo velmi ostré mediální odsouzení teenagera, který si ze strachu z trestu vymyslel přepadení…. Lidé by měli určité zákonitosti vývoje znát.” ¹

“Pokud chceme vzdělávat dítě od narození, musíme mu porozumět na základě psychologického pozorování. To není jako hygiena. Ta diktuje, jak dlouho by dítě mělo spát a co by mělo jíst, až s nepřirozenou přesností. Hygiena nepočítá s psychologií. Hygienický přístup zapomněl na mysl. A podívejme se na ty důsledky. “ ²

Osobní připravenost

Před pozorováním je přínosné se zaměřit na sebe, zklidnit, zpřítomnit. Vypnout všechny myšlenky, které přicházejí, odložit všechno, co musíme udělat, co jsme nestihli, co nás čeká, vše, co nám brání být přítomný v dané situaci, být s dítětem a plně se soustředit. Otevřít se, být ochotný přijmout jiné, než bychom možná očekávali, ideálně neočekávat, nehodnotit. Vypnout předsudky, minulé zkušenosti. Všechny předsudky, domněnky a naše neschopnost se otevřít nové situaci nás ochuzují o informace. Každý okamžik, každá situace je jedinečná. Dítě, které je výborným pozorovatelem, je otevřené a odhaluje nám s důvěrou všechna svá tajemství. Buďme pokorní a přistupujme s úctou.

V průběhu pozorování sebe si můžeme klást tyto otázky:

• Jak se teď cítím? Co cítím? Co prožívám?
• Proč se tak cítím? Co ten pocit vyvolalo?
• Jak bych se chtěla cítit/chovat v dané situaci?
• Můžu to nějak ovlivnit? Co pro to můžu udělat?
• Proč mi vadí, když dítě dělá/říká tohle? Co to ve mně vyvoláva?
• Co se stane, když změním přístup já? Jak ho můžu změnit?
• Kam chci směřovat v našem vztahu? Jaký chci mít vztah?

“Dospělý, který je za dítě zodpovědný, musí mít znalosti a vzdělání, musí připravit svou vlastní osobnost a být trpělivý a inteligentně se zajímat o vývoj dítěte a být připraven následovat potřeby dítěte pro svůj rozvoj.”

Maria Montessori

Co s tím, co jsme zjistili?

Informace, které pozorováním získáme, implementujeme do tzv. připraveného prostředí, které vždy sestává z prostředí fyzického (nábytek, hračky..) a z lidí, kteří se v něm pohybují. Například při zvýšení dostupnosti určitých míst, která brání dítěti v samostatnosti, volnosti pohybu, zajištění bezpečnosti prostředí či při chystání pomůcek a aktivit. (tomuto tématu se budeme věnovat v příštích dílech). Díky autentickému kvalitnímu pozorovaní a přiléhavému hodnocení můžeme zvolit nejvhodnější pomůcky a aktivity pro dané dítě na základě jeho aktuálních a individuálních vývojových potřeb. Tím umožníme proběhnout vývoj každého jedince jeho unikátním směrem i tempem. Pomáháme mu poznávat a přijímat sebe.

“Svět potřebuje všechny typy myslí.”

Temple Grandin

Skrze pozorování a jeho použití do připraveného prostředí můžeme zabezpečit co nejvyšší míru přirozeného, de facto sebeřízeného vzdělávání. Zabezpečit pomůcky, které dítě pro svůj vývoj právě potřebuje, které ho budou zajímat, se kterými bude pracovat, než je bude ovládat perfektně. Prostřednictvím pozorování sebe a našich reakcí na situace s daným dítětem, můžeme růst ve vzájemné komunikaci, pohybovat se preferenčním směrem a žít spokojeněji. Díky pozorování můžeme lépe porozumět sobě i dítěti. Sledovat dlouhodobě, zamýšlet se, hledat odpovědi na otázku “Proč?”, studovat. Pak se pokusit vyhodnotit. Výsledek hodnocení zavést do praxe. Sledovat, jak funguje. Pokud uspěje, stav se na nějakou dobu ustálí. V případě, že neuspěje, pozorujeme dál, ptáme se proč, hledáme příčiny, pozorujeme. Vyhýbáme se škatulkování a nálepkování. Člověk je systém otevřený a dynamický. Podléhá proměně.

Pár příkladů oblastí

Je vysoce nad rámec tohoto textu vyjmenovat všechno, na co se dá v pozorování dítěte zaměřit, ale pro představu přikládám pár oblastí. Více se dá zjistit v knihách věnujících se psychomotorickému vývoji člověka. U všech sledujeme kvantitativní i kvalitativní rozměr:

• rozvoj hrubé motoriky - pasení koníčků, lezení, chůze…

• rozvoj jemné motoriky - různé druhy úchopů, práce ruky a prstů

• emoční vývoj - radost, hněv, strach, citová vazba…

• vývoj řeči - kontrola sluchu, vokalizace, žvatlání, slabiky…

• senzitivní období - pro jazyk, řád, čtení, psaní, pohyb…

• vzorce spánku a jídla, denního režimu - velká míra individuality

• vývoj sociální - prosociální chování, altruismus…

• vývoj kognitivních funkcí - myšlení, inteligence, pozornost, paměť…

• oblasti a témata zájmu - popeláři, letadla, zvířata…

• dále pozorujeme interakci dítěte a prostředí, jestli mu umožňuje maximální míru samostatnosti, pohybu, jazykového projevu…

• překážky ve vývoji

“Pozorujme malé děti, pozorujme je všude, kde můžeme!”

Maria Montessori

Cílem textu není alarmovat rodiče ke studiu vývojové psychologie, ani k zanechání všeho na úkor soustavného sledování svých dětí. Rozhodně cílem není vystrašit, znejistit, nebo vnutit pocit, že něco není, jak “by mělo být”. Cílem je nabídnout myšlenku, že pozorováním můžeme odhalit příčiny problémů, konfliktů, pláče, vzdoru, agrese, lhaní, nefungování (montessori) aktivit a pomůcek u našich dětí. Díky pozorování a zdrženlivosti v hodnocení se vyhneme pozici rychlého soudce, o kterém jsem mluvila v úvodu tohoto textu. Snažme se o to, alespoň, v rodičovské roli. Pozorování je cestou k porozumění.

MDDr. Lenka Černá

V roce 2010 promovala na LF MU Brno. Ve své praxi se věnuje ošetřování dospělých, s oblibou i dětských pacientů a osob se speciálními potřebami. Zkušenosti má jak s ošetřováním pacientů při vědomí, tak v analgosedaci a v celkové anestezii. Po narození syna se začala zajímat o vývoj lidské bytosti z pohledu různých vědních disciplín, absolvovala kurz Respektovat a být respektován a je AMI certifikovaným Montessori asistentem. 

¹ (Thorová, Kateřina Vývojová psychologie: proměny lidské psychiky od početí po smrt. Vyd. 1. Praha: Portál, 2015, str.15).
² (Montessori, Maria The 1946 London Lectures. Amsterdam: Montessori - Pierson publishing company, 2015, str. 41).

CO BY VÁS MOHLO JEŠTĚ ZAJÍMAT?
Pomůcky pro nejmenší | První 3 měsíce života | Hnízdečka 0-7 měs. | Didaktické hračky | Literatura