Z krátkodobého hlediska je určitě jednodušší naučit dítě spát v klasické „mřížové“ postýlce nebo s Vámi v posteli. Co ale vlastně chceme? Chceme děti naučit, že se musí spoléhat na někoho dalšího v tom, kdy má nebo nemá chodit spát nebo ho naučit, aby samo vědělo, kdy je nebo není unavené a má si jít odpočinout? Rozhodnutí je na každém.
Sami jsme měli Sárku v posteli a nyní ve 3,5 letech si procházíme obdobím, kdy se dcerka stěhuje do svého pokojíku. V tomto věku už má postel klasické výšky bez bočnice, kterou asi budu muset ještě pořídit. Nicméně několik okolností mě donutilo přemýšlet jinak a utvrdilo mě v tom, že nízká varianta má již od raného dětství smysl.
- Když dcerka spala v posteli s námi nebo i třeba někde na návštěvě, několikrát se stalo, že ve spánku z postele spadla. To je bohužel úskalí, kterému se často nelze vyhnout, pokud nechcete být celou noc vzhůru a sledovat pohyby svého dítěte. Myslím, že tyto zkušenosti trochu otřásly její sebedůvěrou natolik, že se teď u nové postýlky bojí, aby z ní náhodou taky nespadla.
- Nyní je u nás na návštěvě sestra s dcerkou, tedy Sárinčinou sestřenicí a holky mají u dcerky v pokojíčku vedle postýlky na zemi 2 velké matrace, na kterých jsme si myslely, že by spolu mohly spát. No, řeknu to tak, že jsme byly velmi optimistické :D Holky spolu nespí, jen výjimečně. Ale Sárinka projevila velký zájem o matrace a včera nám přišla oznámit, že na matraci chce v pokojíčku spát SAMA a jestli jí tam táta přečte pohádku. Poprvé. A zůstala tam až do rána. V 6:00 si pro mě přišla do ložnice. Podotýkám, že postýlku má v pokoji přichystanou už asi půl roku, zkusila na ní spát jednou a v 1:00 byla zase u mě v pelíšku.
A proč je tedy ta nízká postel tak dobrá?
Nejprve slovy mého muže…
- samo si tam vyleze
- nespadne
- má pocit bezpečí
- nepotřebuje asistenci rodičů
- domeček je navíc super bunkr
Pojďme ještě trochu do hloubky, pokud chcete.
Svoboda pohybu
Děti jsou většinu svého času pod kontrolou dospělé osoby, která jim říká co, kdy a jak mají nebo nemají dělat. Ve zbývajícím čase jsou buď zavřené v ohrádce nebo postýlce nebo připásané v autosedačce či na židličce. Samozřejmě některé tyto věci jsou potřeba, ale o to více tedy potřebují mít možnost volného pohybu v mezičase. Je to důležité, aby se naučily, že to mohou zvládnout i samy, aniž by je odnesl orel nebo sežral vlk. Z toho důvodu musí mít ale doma připravené prostředí, které jim zajistí bezpečí, i když nejsme poblíž.
Podpora samostatnosti
Když se dítko ráno probudí, nemusí na Vás takto být okamžitě závislé a může Vám tímto způsobem dopřát klidně dalších 30 min - 1 hod spánku navíc. Po probuzení si může vzít knížku a prohlížet si nebo si vzít snídani na předem domluveném místě nebo se začít samostatně oblékat - i oblečení může mít do určitého věku přichystané na domluveném místě. S nízkým lůžkem se může také samo začít rozhodovat, jestli je nebo není unavené a chce se natáhnout. Doporučuji Vám ale si předem ujasnit, jestli chcete opravdu dítě samostatné a sebevědomé nebo chcete, aby poslouchalo na slovo. To jsou totiž často dvě protichůdné věci. Samostatné dítě prostě bude mít svůj názor a je otázka, jestli nám naše ega dovolí si to připustit a dělat kompromisy.
Pocit důvěry
Tím, že dítěti dáte svobodu a důvěru v to, že zvládne vnímat vlastní potřeby, např. kdy jít spát a kdy vstávat nebo mu dovolíte být po ránu samo, posilujete jeho sebedůvěru. Kdo by nechtěl cítit, že v něj rodiče věří? Myslím, že spoustě z nás dospělých by se tento pocit hodil i dnes. Neříkám, že dětem nemáme pomáhat, ale měli bychom toto rozhodnutí nechat na nich. Mohou věci zkoušet samy, ale měly bychom je vést k tomu, aby si uměly říct o pomoc v případě potřeby. Pokud jim pomoc totiž vnucujeme nebo děláme věci automaticky za ně, dáváme jim najevo, že to nezvládnou a projevujeme jim nedůvěru, navíc jim odebíráme zodpovědnost za danou aktivitu a přebíráme ji na sebe. Budou to tedy brát tak, že např. oblékání mě je zodpovědnost rodičů.
Respekt
Jednoduše respektujete přirozené potřeby svého dítěte a tím i dítě samotné. Nemusí nikde plakat, aby ho někdo vyndal z postele.
Pocit bezpečí
Z nízké postýlky se Vám dítě spíše vykutálí, než že by spadlo. Cítí se tedy mnohem bezpečněji. Zároveň se může v případě nebezpečí (oheň, nehoda rodiče,…) samo z lůžka dostat a někam utéct nebo si obstarat pomoc v rámci pudu sebezáchovy. Také se nebije o pelest postele a vůbec zažívá mnohem větší pocit volnosti. V případě potřeby se na matraci klasických rozměrů vejde i maminka, která u dítka může v případě potřeby zůstat, i to dodává pocit bezpečí, a co si budeme povídat, i pro nás je to často pohodlnější. Jinak pokud se rozhodnete pro postel ve tvaru domečku, dáváte tak dítěti možnost se schovat, když bude chtít být samo. Stačí přehodit závěs či prostěradlo a skrýš je na světě!
Samozřejmě chápu rodiče, kteří se spíše rozhodnou pro uzavřenou postýlku a nesnažím se Vás přesvědčovat. Sami jsme to tak také měli. Dnes bych volila spíše tuto variantu. Berte to prosím jen jako vysvětlení a představení také jiného pohledu na věc. Nikdo nikomu nemusí vysvětlovat svá rodičovská rozhodnutí a přístupy, ale je dobré zvážit různé možnosti a o věcech si povídat a sdílet zkušenosti a zároveň respektovat, že každý to máme jinak.
♥ Valina
Velmi volně přeloženo a doplněno z následujícího zdroje (AJ):
http://www.howwemontessori.com/how-we-montessori/2016/06/why-we-use-a-montessori-floor-bed-.html
