3 věci, které se bez znakování nedozvíte

Zkuste si představit, že jste v cizí zemi a tamnímu jazyku už celkem dobře rozumíte, ale vaše výslovnost zatím není dostatečná. Díky tomu, že vy rozumíte jim a jsou to prima lidé, tak se chcete do konverzace zapojit a sdílet s nimi co vás zajímá, jaký je váš názor na právě probírané téma a samozřejmě také co byste chtěli nebo potřebovali. Teď jste zrovna v tamní zoologické zahradě a vás zaujal ptáček, co sedí na slonovi a klove ho do ucha.

„Koukni, ptáček“ říkáte, jak nejlépe umíte a ukazujete na něj.
„Ano, slon…“ odpovídá vám váš průvodce.
„Né, ptáček..“ říkáte a ukazujete na něj.
„…a jak je veliký“ reaguje průvodce.
„Žádný slon, podívej na toho ptáčka!“ začínáte se rozčilovat.
„… a ty velké uši. Líbí se ti?“ ozývá se směrem k vám.
„Nelíbí. Líbí se mi ten ptáček“ rozčilujete se…

Pokračování této scény má hned několik možných scénářů

Vzdáte to a mávnete nad tou situací rukou
Žádnou komunikaci už navazovat nebudete, když vám stejně nikdo nerozumí
Hodně vás to naštve a uděláte i náležitou scénku, protože nechápete jak to, že když to říkáte jasně, tak proč vám nerozumí. Průvodce bude tím pádem nešťastný a bude si připadat, že selhává nebo se na vás bude zlobit, proč stále jen takhle vyvádíte, když on se tak snaží.

Miminka se rodí s velmi omezenými možnostmi, jak komunikovat. Od narození mají jen jeden nástroj ke komunikaci, a tím je pláč. Jejich mozek se ale ohromnou rychlostí rozvíjí a s tím i jejich zájmy a potřeby. Když novorozenec má hlad nebo žízeň, tak oboje má jen jedno řešení, kojení nebo umělé mléko. Jak miminko roste, tak i tahle základní potřeba, kterou není těžké odhadnout, začíná mít exponenciálně více možností. Jednak už je rozdíl mezi hladem a žízní – dál když má dítě hlad, tak může chtít kaši, banán, křupky, přesnídávku a nebo cokoliv dalšího, co ve svém věku konzumuje. Stejně tak je to s žízní – může chtít mléko, čaj, vodu, džus… možností je zkrátka mnoho a většina z nás, ve finále dokáže na pár pokusů (občas i na poprvé) potřebu odhadnout.

Každá máma, která si relativně snadno se svým dítětem dokáže porozumět o tom, co potřebuje, tohle zažila. Dítě často ukazuje na předměty nebo z okna či nějakým směrem ze svého kočárku, vydává přitom zvuky, kterým ještě není rozumět a čeká, že s ním na to téma zahájíte debatu, nebo mu přinejmenším budeme rozumět. Občas to odhadneme, ale většinou – ruku na srdce – nemáme šanci. Pokud nemáme nějakou náhradní formu komunikace, tak dopadneme jako s tím ptáčkem a slonem.

Co vám znakování pomůže zjistit v komunikaci s vaším miminkem či batolátkem?

Co mě opravdu zajímá, maminko

Příkladů z této kategorie je mnoho, dítě například ukazuje z balkonu na ulici a zaujala ho lampa (odhadněte to z toho všeho, co na ulici je), nebo ukazuje z okna, kde vidí letadlo, ale z našeho úhlu vůbec vidět není. Možná to jsou pro někoho maličkosti, ale když to zažijete, uvidíte, jak úžasně chytré a vnímavé je vaše dítě, jak dokáže konkrétní koncepty pochopit a najít je v jiné podobě a také jak pestrý je jeho svět. Také většinu rodičů tohle přiměje k častějšímu a zajímavějšímu povídání s dítětem. Znakující děti prostě na rodiče mluví častěji.

Tohle potvrdila i maminka, která vychovala dvě starší děti bez znakování a s třetím již znakovala – s úsměvem si „stěžovala“, že s tím třetím si na procházkách v parku rozhodně neodpočine, jako tomu bylo s těmi staršími. Malý znakující kluk neustále sdílí, co vidí a dokonce i to, co viděl včera. Jak by vám bez znaků mohl třeba říct, že tady u toho křoví včera viděl kočičku?

Poslouchám tě a rozumím tomu, i když ještě nemluvím

Tohle možná dochází některým rodičům i bez znakování, ale i tam je dobré připomenout, že i když dítě ještě nemluví, tak rozumí a hlavně nás pořád poslouchá. Příkladem je, že tatínek mezi řečí s kamarádem prohlásil o nějaké herečce, že je to kočka a znakující miminko už znakovalo kočičku.

Dále do téhle kategorie patří příklady toho, jak děti přemýšlí a chápou souvislosti, což bez znaků těžko zjistíte. Dítě může například ukázat na kočárek nebo postýlku a ukázat znak „spát“ nebo použije znak pro „pálí“, když vidí červenou barvu. Díky těmhle připomenutím vnímavosti mají znakující rodiče větší tendenci rozvíjet respektující vztah se svým dítětem a považovat ho více za plnohodnotného člena rodiny.

Jen já vím, jak se cítím

Tohle se většinou týká, již batolátek tzn. dětí po prvních narozeninách a je to pro mnoho znakujících rodičů veliká odměna. Dítě, které dokáže dříve komunikovat pomocí znaků, umí postupem času i popsat své pocity. Je už v tak raném věku schopné rozlišit, jestli jeho pláč vychází z naštvanosti nebo smutku. Díky tomu dochází k situacím, které vedou k větší důvěře a sblížení mezi dítětem a rodiči.

A nejen mezi rodiči a dětmi, ale i ostatními členy rodiny. Babička hlídala vnučku, která se náhle rozplakala. Babička se jala konejšení a říkala jí, že se jí asi stýská po mamince. Vnučka, ale vrtěla hlavou a ukazovala, že se zlobí. Babička nechápala. „A co tě tak rozlobilo?“, ptá se. „Pes“ zněla odpověď znakem. Babička jde najít psa a zjistí, že jí sebral plyšáka. Bez téhle konverzace by se možná babička snažila vnučku utišit a ta by se rozčilovala ještě více – nejen, že jí pes sebral plyšáka, ale ještě jí babička nechápe

Bonus navíc: Ta bolest je strašná, copak to nevidíš?

Je noc a miminko pláče a pláče … nezabírá nošení, kojení, přebalení, hopsání na balónu či vození v kočárku. Maminka už neví, jak by mu pomohla, neví, co to může být? Dítě ale ukáže znak pro „bolí“ u hlavy a řešení situace je jasné. Díky jednomu gestu děťátko ví, že se může na maminčinu pomoc spolehnout, protože mu rozumí.

Znakování

Tím vším samozřejmě nechceme říct, že neznakující rodiče nemohou mít krásný a láskyplný vztah se svým dítětem a že se s ním nedomluví. Ale kdybyste přeci jenom chtěli svým dětem porozumět ještě o trošku více, ale stále máte pochybnosti o tomto druhu komunikace, můžete využít pestré nabídky kurzů GoKids.

Dozvíte se, co to vlastně znakování je, kdy je nejlepší čas začít se znakováním a do kdy má význam znakovou řeč zkoušet. Na pár příkladech skutečných miminek a batolat si vysvětlíme, jak radostný je život se znakujícím dítětem. Webinář povede paní Michaela Tilton, která jako první představila znakování v České republice před dvanácti lety.

Napsalo: BabySigns