Také se můžete rozplynout při pohledu na Vašeho spícího drobečka? Když usne, zapomenete na všechny starosti a naplno si uvědomujete tu bezmeznou lásku, kterou k němu cítíte? Tak si tenhle pocit vryjte hluboko do paměti, abyste si ho připomněli ve chvílích, které mají s touto jen pramálo společného.
I když si totiž říkáte, že ten váš andílek bude navždy jen klidný a spokojený, vězte, že se se stoprocentní jistotou velmi mýlíte. Emoce tu vždycky byly a vždycky budou. I ty s nálepkou “negativní”. Nepomáhá předstírat, že neexistují, ani tak se před nimi neschováte. Mnohem lépe funguje nedávat emocím ty nálepky, nerozdělovat je na správné a špatné, a prostě je přijmout a pracovat s nimi. Každý má jiný způsob, každému vyhovuje jiná cesta. V každém případě je to velká dřina a mnohdy se to nenaučíte ani v dospělosti, když vám s tím nikdo nepomáhá. Chce to disciplínu. Projevy radosti a spokojenosti přijímáme obvykle také spokojeně a s radostí. A, překvapivě, i vztek a rozčilení našich dětí v nás často vyvolá to samé. Tak co to zkusit trochu otočit? Jsme přece dospělí průvodci na cestě našich dětí. Jestliže se necháme strhnout emocemi my, mějme pochopení sami pro sebe i pro naše děti.
Když se dítě vzteká a zlobí, můžeme mu s tím nějak pomoci? Vlastním vztekem jen přiložíme do ohně, a to nikomu neprospěje. Někdy je to nadlidský výkon, ale zkusme v té situaci s dítětem prostě jen být a nechat ho tu emoci prožít. Tedy samozřejmě v těch případech, kdy třeba nejsme v muzeu nebo na koncertě vážné hudby, aby to nerušilo ostatní, aby dítě neublížilo sobě ani ostatním, a aby nic nerozbilo. Když vztek vyprchá, můžeme smířlivě nabídnout pro příště nějaký další způsob vyjádření nesouhlasu nebo smutku. Takový, který třeba není tak hlučný nebo nebezpečný.
Ruku na srdce, nepoznáváte náhodou v tom vztekání nebo urážení sami sebe? Denně vás vaše dítě vidí, jak řešíte různé situace, jak reagujete v nekomfortních situacích, jak se vyrovnáváte s tím, že není po vašem. Možná ten jeho vztek dokonce zrcadlí vaše aktuální rozpoložení. Dříve, než začnete jakkoli reagovat, na vteřinu se zkuste zcela upřímně zamyslet nad tím, jestli vás náhodou během dne něco nerozhodilo. Jestli se vás někdo něčím nedotkl nebo nezasel semínko nejistoty nějakou jedovatou poznámkou. Jen takový záblesk, a kolik toho dokáže, třeba zareagujete jinak. Cokoli cítíte vy, cítí z vás a s vámi i vaše dítě. Je to prostě tak, nic před ním neschováte. Čte to z řeči vašeho těla, z tónu vašeho hlasu i třeba z míry trpělivosti, s jakou k němu přistupujete, když něco potřebujete.
Máte vždy na výběr. Můžete se emocemi nechat ovládnout. Můžete hrát hru na to, čí pocity jsou důležitější, a kdo má větší právo je projevovat, nebo budete trénovat a makat na tom, aby vás emoce neovládaly. Ta emoční horská dráha vás totiž zbavuje jasného úsudku, často si pak ani zpětně nedokážete situaci vybavit. Víte jen, že to bylo emočně vypjaté a že jste něco říkali nebo křičeli. Někdy si to pak vyčítáte a je vám to líto. Podstatné je, že vítěz není nikdo. Nikdo si z toho kromě křivdy a nepochopení nic neodnese. A příště si dáte repete. A zas a znovu.
Mějte na paměti, že každá situace se dá zastavit, i ta nejvyhrocenější. V kterémkoli momentu můžete přestat mluvit (nebo křičet) a být prostě chvíli zticha. Dopřejte sobě i svému dítěti pauzu na přemýšlení a návrat k důstojné komunikaci a respektu. Vylovte z paměti tu krásnou vzpomínku na spícího andílka a změňte směr. Investujete tak do budoucna. A také do duševního zdraví svého a vašeho dítěte. Možná je to cesta, jak se naučit ovládat emoce, aby už neovládaly ony vás. Možná najdete jinou cestu. A když už vám to ujede, jděte příkladem a nezapomeňte se omluvit. V každém případě děláte, co můžete, a tak, jak nejlépe dovedete. Jsme na jedné lodi.
Tereza Šístek
Pokud v emocích svých dětí tápete, doporučujeme některou z těchto knih:
| AHA! Rodičovství | Absorbující mysl | AHA! Rodičovství Sourozenci |
 |
 |
 |
