Určitě jste jako děti několikrát zaznamenali, že Vám rodiče nebo někdo z rodiny řekl, ať se nevztekáte, neřvete nebo snad dokonce, ať se zavřete do pokoje a vrátíte se, až budete normální. Možná to někdy i Vám vyklouzne z pusy, když jste ve stresu nebo pod tlakem na vaše dítě.
No jo, ale odněkud se všechno „tohle nahromaděné" ve Vás vzalo a chce to ven. Většina z toho jsou potlačené emoce, které nás nikdo nenaučil v dětství ventilovat…jak je pak tedy máme umět řešit?
Vybavte si sami sebe v situaci, kdy zvýšíte na někoho hlas, kdy se rozpláčete, naštvete nebo rozčílíte, že Vám někdo vzal parkovací místo. Je tím záměrem a viníkem opravdu ten daný podnět, situace nebo snad člověk?
Až se Vám něco podobného opět stane, zkuste si udělat malou rekapitulaci dne a vypátrat, kde vlastně tenhle vnitřní vztek započal.
U dětí se vztek nebo slzy většinou projevují v nespočetně situacích, např. když jim nejde zavázat tkanička, postavit lego, zapnout bunda nebo maminka v danou chvíli neposlouchá naléhavé dotazy a neodpovídá ihned. Co se ale stalo předtím, než vztek u dítěte propukl a jaké jsou naše reakce na něj?
Emoce jsou v pořádku, ale je třeba s nimi pracovat
Bohužel ve většině případů se nám stává, že ventilujeme své emoce na ty nejbližší. Je to normální a běžné. Když jsme totiž doma, jsme uvolnění, je nám dobře, nemusíme nic předstírat, jsme to my bez přetvářek a všechno jde ven. To, že jde vše ven, je dobře. Je zde, ale třeba si uvědomit, že z toho našeho špatného dne (třeba naštváním v práci), hozením svého vzteku na druhého není řešení, ale zatížení někoho dalšího, kdo s tím třeba nemá nic společného. Ten další člověk to zase hodí na dalšího nebo to v sobě bude držet, usadí si to v sobě a propukne to v lehčím případě jen v pláč a vztek.
Není lepší tento emoční kolotoč zastavit hned na začátku a vybalancovat ho?
Pokud se jedná o dítě, všichni to známe… někdy věci nebo situace nejsou jednoduché, zvlášť v této covidové době, ale je třeba za sebe a své vlastní emoce nést zodpovědnost. Ta nejlepší varianta je zpracování a vypustení emocí ze sebe, bez jakékoliv ventilace na druhé.
Pokud se necítíte dobře, nemáte náladu nebo je toho na Vás moc, dětem nemusíte lhát nebo něco předstírat, snažte se s nimi mluvit. Mluvte, mluvte, mluvte. Vysvětlete jim, že potřebujete více času, prostoru nebo chvilku klidu pro sebe.
Zkuste to třeba ve formě hry, buďte kreativní a zabavte tak i na chvilku svou mysl něčím jiným. A i když to třeba dítě ještě ze své kapacity není schopné vnímat, pomůže to minimálně vám. Říká se tomu racionalizace a pomáhá nám to dostat se zpět k sobě a najít odstup od problému. Vlastně sami sebe - své vnitřní dítě - opečujeme.
Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi...
Dítě vše vnímá. Pokud mu věci budete vysvětlovat, nebude si poté přebírat vše na sebe, např. ve formě, že to, že se necítíte dobře je jeho chyba. Zároveň své dítě povedete ke komunikaci, empatii a i vás samotné to bude formovat. Je přece v pořádku necítit se někdy dobře, i to je dobré ukázat.
Ne nadarmo se říká, že děti jsou nejlepší učitelé nebo naším zrcadlem.
Další důležitý faktor je volba komunikace s dítětem.
Je opravdu nutné stát nad dětmi s varovným prstem a dávat jim pocit naší nadřazenosti? Určitě vám samotným nebylo příjemné, když někdo takhle jednal s vámi. Asi jediné, co si z toho dítě vezme, bude právě ten varovný prst a pocit, že něco udělalo špatně. Vyvolá to tak v něm pouze obavu a strach.
Taková komunikace, ale vůbec nemusí být, naopak může být i příjemná a to pro obě strany.
Při komunikaci se svým dítětem se zkuste sklonit do výše jeho očí a při rozmlouvání se mu do nich dívejte, třeba ho i pohlaďte nebo na závěr obejměte. Dejte mu pocit, že je v bezpečí a že chcete jen vyřešit situaci. Pokud došlo k hádce nebo zakřičení, znovu vysvětlete dítěti, pokud to tak je, že se ho to netýká a třeba se mu i omluvte. Není to selhání, ale opravdovost. Vyslechněte i jeho stranu a nechte ho odůvodnit jeho chování, proč mu např. už po dvacáté musíte říct, aby si uklidil pokoj. Dítě pravděpodobně přestane mít strach z konfrontace, řešení problémů a samo se vám třeba přijde i omluvit. Ne vždy je čas a prostor k něčemu takovému, ale je třeba si také uvědomit, jaké mohou být následky a zda je práce nebo ukrojení pár minut k něčemu takovému opravdu tak nemožné a vysilující. Výsledky se vám za těchto pár minut konverzace budou vracet nesčetněkrát, jak ve vašem životě, tak i životě vašeho dítěte.
A na závěr, asi není nic horšího než jít spát naštvaný, všichni to známe. Moc toho nenaspíme, v noci se převalujeme, budíme se a ráno to v nás stejně pořád je. A co teprve po týdnu. Emoce je dobré ze sebe dostat a to jde i lepší cestou, než přehozením na druhé, např. tancem, vykřičením se v přírodě, doma v zavřené koupelně, sportem, zpěvem, malbou… najděte svojí ventilaci, která je vám šitá na míru, pomáhá Vám a ukažte jí i doma.
Až se příště vaše dítě bude vztekat, zkuste mu říct, ať si zařve ještě víc, ať si pořádně zadupe do země nebo ho v tu chvíli chytněte za ruku a zakřičte si s ním. Můžete se z toho i vyskákat společně v peřinách. Navíc vás to ještě víc vzájemně propojí a utuží vaše rodinné vztahy.
Mějte se rádi, komunikujte spolu a vztekejte se…
Šárka 
SOUVISEJÍCÍ PRODUKTY
