Mým cílem a hlavní myšlenkou, proč jsem vytvořila tento eshop je, aby se do rodin vrátila stabilita a aby děti dostaly pevný základ, stabilní bod, ke kterému se mohou a budou rády domů vracet.
Tato doba je velmi nejistá a lidé nemají často žádný pevný bod, o který se mohou v případě potíží opřít. Rodiny často bydlí velmi daleko od sebe; přibývá potíží v komunikaci mezi generacemi; matky s dětmi bývají většinu dne samy, izolované a opuštěné a to pak přenáší na své děti; manželé jsou nuceni být dlouho do noci v práci a zároveň to dnes už může být i genderově úplně obráceně (ať jsme korektní )...
...a do toho všeho přijde na svět dítě...
Dnes kolem sebe často vídám plné dětské koutky, skoro v každé domácnosti nějaká forma ohrádky, pojistky na všem, spousty hraček na zabavení... ano, to je to!
Hlavně je nějak zabavit, ať nepřekáží a hlavně ať nic nechtějí. Je jasné, že když je na to člověk sám, musí si prostě někdy odpočinout. My na to ale samy být nemusíme! Právě se nám naskytla skvělá příležitost s někým konečně sdílet svůj život, své zkušenosti a zapojit někoho do našeho života tak, aby do něho patřil nadosmrti. Stejně totiž bude, i když se tomu budeme vzpírat, tak proč z toho nedostat maximum.
Naše dítě chce to jediné! Dívat se, jak to tady chodí. Zkoušet, jak se co dělá, jak co chutná, jak to voní. Ptát se, k čemu co slouží a zkoušet, jak se to používá... protože to, co mi považujeme za nudnou rutinu, ono vidí, slyší a cítí poprvé v životě a je to pro ně zázrak! My už to zapomněli, ale pro ně je to všechno naprosto fascinující.
Žijí tady a teď a nic jiného pro ně nemá smysl, takže to, že nám jede za 5 min autobus je tvůj boj mami. Já teď zrovna studuji, jak to, že čepice drží na hlavě a jaký z toho mám pocit, když si jí znovu sundám... a nandám... a sundám... A co teprve, když to udělám s botama... třeba 5x! Přeteče ten pohár u mamky i dneska nebo nepřeteče?
Však to známe všechny.
Ale proč o tom mluvím...
Pro naše děti jsme do určitě doby jednoduše my tou hlavní normou pro život. Jak se chováme, co děláme, jak reagujeme na nejrůznější podněty, co nás rozčílí, co rozesměje… to vše děti načítají do sebe a stává se to jejich normou chování, které na nás pak i v pozdějším věku „vytasí“ v extrémních situacích, tzn. „na první dobrou“. Až poté za sebou většinou chodíme s prosíkem o odpuštění. Ale takhle se nám pěkně utváří naše vzorce chování. Důležité tedy je se zamyslet, jaké ty vzorce chceme našim dětem předávat. Chci, aby na mě dítě křičelo, když přestane zvládat situaci nebo chci, aby se se mnou mělo snahu domluvit, bylo ke mně upřímné? Volba je na každém. Důležité je si uvědomit, že po dítěti nikdy nemůžeme chtít více, než to, čeho jsme schopni my sami. A pokud toho dosáhne, je to vždy už jen jeho vlastní zásluha.
Chceme-li ale mít samostatné, jisté a sebevědomé dítě, pak i my musíme být samostatnými, jistými a sebevědomými dospělými. Je to, jako když stavíte dům. Nejprve postavíte pevné a stabilní základy, na kterých pak dům může stát. Jsou-li základy nekvalitní, dům se jednoho dne zbortí nebo to nějak přestojí, ale celý svůj život bude vyvažovat.
Nebo takový strom. I ten musí mít zdravé, hluboké kořeny, aby ho sebemenší zafoukání větru nevyvrátilo. Ví, že se na ně může spolehnout a že ho podrží, když bude nejhůř.
A jak tuto stabilitu doma vytvořit?
Základním stavebním kamenem pro dosažení samostatnosti je důvěra - v sebe i dítě - že to zvládne.
Učte děti tak, že jim jdete příkladem. Vpusťte je do světa dospělých a zapojte je do svého každodenního života a činností, protože děti pozorují, zkouší a opakují a tak se učí. Dáme-li dětem tu důvěru, že věci zvládnou samy, budou i ony věřit svým schopnostem a začnou si tak postupně budovat sebevědomí tak potřebné pro přežití v dnešní uspěchané „škatulkovací“ době.
My rodiče jsme vlastně jejich učitelé a průvodci a domov je takové tréninkové prostředí, ve kterém se mají naučit, jak to ve světě funguje.
Když je člověk v tréningu, věci se teprve učí. Proto má být domov místo bezpečné, nekritické, tolerantní, trpělivé a motivující. Kde jinde by měly děti dělat své první chyby než doma, v teple, blízko rodiny, která je v případě potíží podrží, vyslechne, pohladí a pošle zpět na cvičiště. Těmito společnými zážitky a vzpomínkami spojíme svoje životy.
Jestli chceme, aby si po sobě jednou naše děti uklízely, uklízejme spolu, aby to pak mohly dělat samostatně. To platí i pro vaření, hru, mazlení se… ukažme dětem, jak žít, aby se jim tu dařilo dobře. A budeme-li to dělat dobře, děti se k nám budou rády vracet pro radu, pokud někde bude něco skřípat.
Varování na závěr!
Nečekejte, že samostatné dítě = poslušné dítě!
To je velký omyl! Samostatné dítě může na první pohled občas vypadat vzdorovitě, ale je to právě tím, že se naučilo říkat svůj názor, oponovat a velmi brzy i argumentovat, to jen, abyste si nemysleli… Samostatné dítě Vám možná hodně brzy uteče do světa nebo se také ale může samostatně rozhodnout, že se mu doma líbí a chce tam být na pořád :D Důležité ale je, že je autentické, nikdo za ně nežije jeho život. Zvládne ho ovládat samo a nenechá se ovládat nikým jiným.
A ještě jedna moc důležitá věc by tu měla zaznít.
Nejdůležitějším dílem úspěchu každé matky je NEPOCHYBOVAT o svých rozhodnutích.
Ať se kdykoliv rozhodnete udělat s dítětem cokoliv, nepochybujte o sobě. Dítě na nás má radar, šestý smysl, nebo si to nazvěte, jak chcete, ale je to tak. Ono ví dřív, než to víme my samy, že to budeme vědět.
Jsme všechny skvělé matky, už jen proto, že jsme se rozhodly přinést na svět nový život a to, že o sobě pochybujeme nás oslabuje. Ženy, jste skvělé už jen proto, že čtete takové věci, hledáte nové cesty, chcete být lepšími… Nechtějme být nejlepší, chtějme být šťastné.
A tady s tím rozumováním pro dnešek končím, abyste ještě někdy měly důvod se vrátit.
Valina
