V poslední době na mě často skáčou různé články vyzdvihující duši a charakter nad tělo. Já tak přiznám se dříve uvažovala taky. Brala jsem to tak, že přeci nezáleží na tělesné schránce, když je člověk "zlatíčko".
Jenže....
postupem času jsem zjistila, že ta zlatíčka nejsou právě šťastná. Byla jsem jedním z nich. Říkala jsem si: "Proč? Co dělám špatně? Vždyť se snažím dělat věci správně!". Zjistila jsem ale, že tím, že se snažím stále vyhovět všem, zapomínám sama na sebe. Přestala jsem se o sebe starat. Zanedbávala jsem pravidelné jídlo, málo jsem spala, abych vše stíhala a do toho jsem se snažila prostě vše vydržet - bez emocí, bez pláče. Postupně jsem začala nabírat kila a cítila se čím dál tím hůř. Začala jsem se mít méně a méně ráda.
Jednoho dne jsem se manželovi "složila" a plakala a plakala, že se nesnáším, že jsem líná, najdu milión výmluv, proč se sebou nic nedělat. S nabývající váhou šlo do kopru i mé zdraví. Bolela mě záda, chytla jsem každou rýmu a celkově se necítila dobře. Díky tomu jsem začala být rychle unavená, vyčerpaná a protivná. Ze zlatíčka nezbylo nic. Jen unavená strhaná žena. Nebo tedy už "jen" matka.
V ten den, kdy jsem se rozplakala, se ale něco změnilo. Už jsem nebyla bezbranná. Byla jsem naštvaná. Ale ne na okolnosti, ale na sebe. Výmluvy došly. Já byla na dně. Ale ten den... ten den jsem vstala jako Phoenix z popela.
Ten den jsem se trvale zbavila postoje oběti. Přestala jsem svalovat vinu na okolnosti, výmluvy typu nemůžu cvičit, protože není hlídání; nemůžu zdravě jíst, protože Sára to nejí....bla bla bla. Každý jsme strůjcem svého života.
Od té doby jsem dala sebe na 1. místo (což pro některé ženy je naprosto nepředstavitelné). Od té doby je mi každý den lépe. Když chci plakat, pláču. Už to nepovažuji za slabost, ale za respekt vůči sobě, svým citům a svému charakteru. Když mám hlad, jdu se najíst. Není to sobectví, ale učím tím dceru zdravému přístupu sama k sobě. Když se potřebuji rozpohybovat a cítím se "stažená", jdu se uvolnit, zacvičit si, abych dceru naučila, že se člověk o svou schránku musí starat, aby se cítil dobře. Protože jen když se cítíme dobře, můžeme být oporou i ostatním. A v neposlední řadě se mám ráda taková, jaká jsem. Bezpodmínečně. Protože přesně takovou lásku pro sebe chci a přesně takovou ji chci předávat dál. Když si člověk připustí a přijme všechny své nedokonalosti, až tehdy může respektovat a přijmout i jiné názory okolí. Už se před nikým nepotřebuje obhajovat, nepotřebuje lidi přesvědčovat o své pravdě. Jen žije svůj život v souladu sám se sebou.
Právě v praxi se mi potvrdilo, že platí: "Ve zdravém těle, zdravý duch." A za sebe doplním "A obráceně". Pokud budeme zdraví mentálně, bude se dařit i našemu tělu.
Třeba někdo řešíte to stejné. Třeba jste někdo ve stejné fázi života. Pokud ano, jste skvělí takoví, jací jste! Mějte se rádi a respektujte sami sebe tak, jak chcete, aby Vás respektovali ostatní. Buďte na sebe vlídní, laskaví a ohleduplní tak, jak byste to chtěli pro své děti. Chovejte se sami k sobě tak, jako byste byli matkou sami sebe jako dítěte. Vaše vlastní vlídnost dokáže zázraky. Až se začnete opravdu mít rádi, do svého těla už nevpustíte nic, co by mu mohlo ublížit nebo mu udělat zle. A pokud ano, budete za to umět převzít odpovědnost. Najdete si sport, který Vám pomůže ventilovat stres a bude Vás zároveň i bavit. A to vřele doporučuji. Mě zachránil tenis. Obklopíte se lidmi, kteří Vás budou opravdu respektovat a podporovat, protože už si nenecháte od nikoho ubližovat.
Mějte se rádi, protože jednoho dne v tom budete sami. Sami se sebou, svými myšlenkami, svými vzpomínkami. Na ničem jiném nebude záležet.
Tak ať Váš život stojí za to!
Valina 
